close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Adopt one today!Adopt one today!Adopt one today!Adopt one today!Adopt one today!Adopt one today!Adopt one today!Adopt one today!

Plemena koní

Mustang

18. června 2009 v 18:32 | Sissi
Mustang pochází z koní, které s sebou přivezli do Ameriky
Španělé, a to v polovině 16. století. V nové domovině, na prériích, během staletí zdivočeli a rozmnožili se.

Mustang - obecné informace

Řád: lichokopytníci
Čeleď: koňovití
Rod: equus przewalski forma caballus
Výška: až 1,4 metrů v kohoutku
Výskyt: odlehlé oblasti na západě USA

Mustang - chování

Přirozený stádový instinkt mustangů a potřeba před nepřáteli způsobily, že tito koně dnes žijí v malých stádech, která jsou vedena jedním hřebcem. Ve stádě se dále nachází dvě až osm klisen, jejich hříbata a několik mladých hřebců. Zejména v dřívějších dobách bylo pro mustangy stádo důležité, protože jinak padli za oběť pumám, vlkům nebo kojotům. Hipoterapie - léčba jízdou na koni, za pokus to stojí!
Uvnitř stáda mustangů má ve většině případů výsadní postavení vedoucí klisna, obvykle to bývá nejstarší samice. Její povinností je vést stádo hlavně při napadení, kdy hřebec zůstává vzadu, aby útočníka zadržel. Přitom se mu staví na odpor, divoce frká, dupe předníma nohama a kopyty víří oblaka prachu. Úder kopytem může útočníka i zabít.

Mustang - způsob obživy a potrava

Mustang je tak, jako ostatní koně, býložravec. Vzhledem k tomu, že ve své domovině najdou jen málo výživnou tvrdou trávu, keříky jalovce a šalvěje, musí se spokojit jen s touto skromnou potravou, která by asi žádné jiné koně neuživila.
Díky jízdě na koni, která bývá součástí hubnoucích programů, lze snadno docílit ztráty kilogramů.
Je pravda, že potravy nemají mustangové nadbytek, ačkoliv se sami starají o její rozmnožování. Trus mustangů totiž obsahuje velké množství nestrávených semen, která tímto způsobem rozšiřují po svých pastvinách.

V opravdu extrémních situacích dovedou mustangové přežít několik dní bez vody
a dokonce i bez jakékoliv potravy.
Mustangové se naučili kopytem rozbíjet led na zamrzlých vodních zdrojích nebo vyčistit prameny zanesené pískem a nečistotami pomocí úderů kopytem a hrabáním. Aby mustangové uspokojili potřebu
tekutin, žvýkají dokonce i pichlavé, ale poměrně šťavnaté kaktusy.

Mustang - vztah s člověkem

Na rozdíl od všech ostatních volně žijících druhů zvířat vděčí mustang za svůj původ výhradně člověku. Je však ironií osudu, že to byl opět právě člověk, který málem způsobil jeho úplné vyhubení. Až do konce osmnáctého století žili mustangové nejméně v devíti státech
na západě USA a jejich početní stavy se pohybovaly v rozmezí 2 - 5 milionů kusů.
Později, když první kolonisté začali zúrodňovat dosud panenské půdy, začal i lov a zabíjení mustangů po tisících. Největší masakry mustangů však přineslo dvacáté století. Velké množství zvířat zahynulo za první světové války, další byli chytáni pro potřeby honáků stád.

V polovině šedesátých let zbylo 18
až 34 tisíc kusů mustangů a začátkem let sedmdesátých jich už bylo méně než 10 000.

http://www.national-geographic.cz/assets/priroda-a-zvirata/mustangove_homepage.jpg

Mustang - některé zajímavosti

Na obranu proti smečce vlků se mustangové semknou do kruhu, uprostřed kterého zůstanou hříbata. Když se nějaký vlk pokusí kruh prorazit, setká se s údery kopyt a nebezpečnými koňskými zuby.

Američtí stepní indiáni používali mustangy jako jezdecké koně. Různé kmeny si k chovu vybíraly koně jiných zbarvení. Například indiánský kmen Čemenů považoval koně se skvrnitou hlavou a hrudí za posvátné a věřil, že tito mustangové přinesou jejich bojovníkům vítězství.

Označení mustang vzniklo ze španělského slova "mesteno", což znamená "bez majitele, zatoulaný", které bylo odvozeno z "la mesta" = "patří každému a nikomu".

http://www.chovatelka.cz/images/svet-zvirat/obrazek/790.jpg

Angloarab

22. května 2009 v 7:00 | Sissi
http://animal-photography.co.uk/thumbs/AP-R2U9PT-TH.jpg

Úvodem...
Angloarab je výsledkem splynutí dvou nejlepších plemen koní, anglického plnokrevníka, nejlepšího dostihového koně na světě, a jeho předka, araba. Dnes se ovšem angloarab chová v mnoha zemích, zejména ve Francii, která se specializovala na odchov odolných a všestranně výkonných koní už před 150 lety. Jak Velká Británie, tak Francie uznávají křížence za zvláštní plemeno, ale odlišují požadavky na možnost zápisu do příslušné plemenné knihy. Původ a Historie:
Ve Velké Británii se připářují angličtí plnokrevní hřebci s arabskými klisnami a naopak; takto vzniklí angloarabi se pak zpětně kříží. V rodokmenu mohou mít pouze tato dvě plemena. Podmínkou aby kůň mohl být zapsán do plemenné knihy je nejméně osmina arabské krve. Chov ve Spojeném království produkuje vysoce kvalitní angloaraby, ale sotva snese srovnání s rozsáhlou a výborně organizovanou činností francouzských chovatelů. Oblíbeným postupem anglických chovatelů k dosažení větších potomků, je připouštět arabského hřebce na plnokrevnou klisnu. Naopak spojení plnokrevného hřebce s arabskou klisnou poskytuje potomstvo menšího rámce.Hlavními středisky chovů angloarabů ve Francii jsou Pompadour, Tarbes, Pau a Gelos. Ačkoliv Francouzi připouštějí mnoho chovatelských permutací, do plemenné knihy se může dostat pouze kůň se čtvrtinou arabské krve, který má v rodokmenu jen angloaraby, araby a anglické plnokrevníky. Francouzský angloarab vděčí za své vynikající vlastnosti podpoře, které se těšily storobylé národní hřebčíny. Hlavní podnět k jejich založení dal už v 17. století ministr Ludvíka XIV., J.B. de Colbert. Zprvu tyto chovatelské instituce patřily králi, ale s příchodem Napoleona koncem 18. století se jejich funkce změnila a nejdůležitějším úkolem se stal chov remont pro napoleonská tažení. Hlavním předmětem chovu byli arabští pouštní koně, dovážení ze Sýrie a Tunisu a křížení s místními klisnami.Krev anglického plnokrevníka byla zavedena do francouzských chovů náhodně v r. 1830, přičemž soustavný chov začal až od r. 1836 v hřebčíně Pompadouru ve Francii. Byl založen na dvou vůdčích arabských hřebcích, Massoudovi a Aslanovi (který byl označován jako turecký) a třemi zakladatelskými plnokrevnými klisnami jménem Dair, Common Mare a Selim Mare. Přísný systém výběru založený na výkonnosti, životnosti a exteriéru, vznikl brzy po založení chovu a přetrvává dodnes. Dostihový systém navíc prověřil plemeno, které se vyvinulo následkem zvyšujících se požadavků na výkonnost.Angloarabové se kromě Francie a Velké Británie chovají také v Maďarsku, v Bábolně a v Mezöhegyesi, ale nejslavnější jsou z hřebčína Janow Podlaski v Polsku, kteří se účastní předních mezinárodních závodů.


Popis a charakteristika:
Moderní angloarab francouzského chovu je jen o něco méně elegantní než jeho britský protějšek. Odchovanci hřebčína Pompadouru jsou obecně větší a mnohem svalnatější, ale všechny francouzské rody jsou atletického typu s výjimečnými skokanskými schopnostmi a pozoruhodně korektními chody. Podobají se mnohem více plnokrevníku než arabovi. Hlava působí hezčím dojmem než hlava plnokrevníka. Angloarabi mají rovný nebo dokonce i konkávní profil hlavy, dlouhý krk (prozrazující rychlého běžce), velmi výrazný kohoutek a šikmé, mohutné plece. Nohy jsou dlouhé a štíhlé, s velmi dobře osvaleným předloktím, kostnaté. Klouby jsou pevné, ploché, pěkně utvářené a jsou suché. Sklon spěnky a kopyta je téměř dokonalý. Kopyta jsou pevná a neobyčejně zdravá, jen zřídka podléhají chorobám. Hřbet je obvykle krátký, hrudník je hluboký. Hříva je jemná a hedvábná, stejně jako ohon a srst. Angloarab může mít různou barvu - běžní jsou ryzáci, hnědáci, ale i tmaví hnědáci. Celkový rámec je mnohem solidnější než u plnokrevníka, záď je delší a rovnější. Angloarab není samozřejmě tak rychlý jako plnokrevník, ale má daleko lepší skokové schopnosti a vyznačuje se korektností chodů.
Povaha:
Je to odolný, houževnatý a neobyčejně všestranný kůň, dobře se hodící pro olympijské disciplíny. Angloarab není tak vzrušivý a přespříliš temperamentní jako plnokrevník a je inteligentní a ovladatelný.
Využití a sport:
Angloarab se uplatňuje v dostizích (ročně se vypisuje kolem 30 dostihů pro angloaraby ve Franci) i v ostatních sportovních disciplínách. Teoreticky by mělo křížení araba s anglickým plnokrevníkem poskytovat ideální jezdecké koně, vhodné pro moderní soutěže jak v parkuru, v drezuře i v military. Plnokrevník přináší velikost a rychlost, arab ovladatelnost, kvalitu končetin, inteligenci, dobrou konstituci a vytrvalost. Nejlepší angloarabové z Francie mají 25 - 40% arabské krve a mnozí z koní, kteří pro Francii získali olympijské a mezinárodní medaile, byli právě angloarabové.


Percheronský kůň

20. května 2009 v 17:45 | Sissi
PŮVOD:Francie
POPIS:Těžký tažný kůň, harmonický, kompaktní kulaté tvary,
relativně ušlechtilá hlava s velkým, výrazným okem:
ponejvíce bělouši.
VÝŠKA:155-165 cm
O PLEMENI:Toto velmi staré plemeno vzniklo v kraji La Perche. V jeho
šlechtění byli používáni arabští a andaluští hřebci. V době"koňské
pošty" a dostavníků dosahovali percheroni neobyčejnou rychlost:
v zápřeží pařížských omnibusů získali svými výkony světovou
proslulost. Chovy percheronských koní byly zakládány v mnoha zemích. Nejtypičtějšími vlastnostmi koní jsou vynikající přispůsobivost životním podmínkám, dobrý charakter, tvrdá konstrukce, živý
temperament, energický pohyb, pracovní
spolehlivost a výkonost. Škoda jen, že příležitosti k jejich využití jsou nyní již značně omezené.

Fríský kůň

16. května 2009 v 12:18 | Sissi

Popis

Hlava je dlouhá s krátkýma ušima, ale inteligentní jemně narysovaná a vyjadřuje veselou ochotu a milou povahu.

  • Výška v kohoutku hřebce - 163 cm, klisny - 156 cm.
  • Zadní nohy jsou silné, mají velmi čisté a velké klouby.
  • Ohon je hustý a bujný.
  • Kopyta jsou tvrdá kopyta josu z modré rohoviny a nejsou náchylná na choroby.
  • Barva - fríský kůň je vždy černý

Linie

Lehká - stavba těla: jemná linie celého těla

Využití:
  • na ježdění
  • plemenitba
  • výstavní aktivity

Střední - stavba těla: pevná osvalená

Využití:
  • na ježdění
  • plemenitba
  • výstavní aktivity

Těžká - stavba těla: robustní, mohutná, osvalená

Využití:
  • vhodné do kočáru
  • v polnohospodářství
  • výstavní aktivity
Frízsky kôň
Foto: R. Kolářová

Původ

Fríský kůň má svůj původ v lesním koni, kterého vyšlechtili na severu Holandska na území mořem obklopeného Fríska. Dnes má svých obdivovatelů nejen v domovské zemi, ale na celém světě. Právem patří v Holandsku k národnímu dedictví země.
Římský historik Tacitus (asi 55-120 n.l.) zaznamenal o něm údaje, uznával starobylost a hodnotu těchto vytrvalých, silných a všestranně užitečných zvířat, ale poznamenal, že jsou ošklivá. Toto plemeno se však stávalo ušlechtilejší a o tisíc let později ho sedlali fríští rytíři a jich němečtí susedia, účastníci križiackych výprav. Fríský kůň si zachoval tradiční dobré vlastnosti - vytrvalost, skromnost, sílu a učenlivost. Plemeno se zlepšilo i přidaním orientální krve, co byl výsledek kontaktu s puštěnými koňmi v dobách vojenských výprav. Plemeno se zlepšilo i záměrným křížením s andaluským koněm, který se přivážel ze Španělska do okupovaných holandských provincií v dobách osmdesát roční vojny (1568-1648).
Poměrně menší fríský kůň byl chovaný k všestrannějšímu využití a k praktičtějším účelům, jako jednostranní velcí, těžcí vojenští koně. Byl též nenáročnejší. Chovatelský svaz byl založen v r.
1879, ale popularita klusáků, mezi kterými fríský kůň vynikal vedla ke křížení za účelům zvýšení rychlosti na úkor původního typu. Tento kůň se používal k vylepšení některých plemen. Kvůli svoji výjimečnosti na začátku 20. století téměř vyhynul. V roku 1913 zůstali ve Frísku jen 3 hřebci. Plemeno zachránila druhá světová válka, v Holandsku byl nedostatek vozidel a pohonných hmot a proto se museli vrátit ke koním. Svaz chovatelů fríských koní získal v roku 1954 titul "Královský". Vážnou krizi překonal chov v 60. letech, kdy se chovatelská základna výrazně snížila.

Dnešní fríský kůň je vraník, v kohoutku meří okolo 156 cm (klisna) a 163 cm (hřebec). Hlava je dlouhá s inteligentním výrazem a vyjadřuje veselou a milou povahu, uši josu krátké. Dobře stavěné tělo s válcovitým trupem je kompaktní. Nohy jsou silné, mají čisté a velké klouby. Zadní nohy vynikají sílou. Typickým znakem plemena jsou spodní časti zápěstí zaraštěné dlouhou srstí-rousy. Hříva, ohon jsou husté a bujné.

Povahou je velmi klidný a učenlivý. Jeho temperament a krásné chody můžou vyniknout v drezúře a stejně i v zápřahu. Pro svoje povahové vlastnosti se stává miláčkem celé rodiny.

http://www.teamedisonfriesians.co.uk/admin/data/data/resources/Image/Horsesforsaleimages/amber.jpg

Achetta

5. dubna 2009 v 18:53 | Sissi
Achetta nebo Giara poník (Pony Della Giara - italsky)
Původ:
Achetta je pony plemeno pocházející z Itálie, Sardinie.
Historie:
Stáda těchto koníků se proháněla na plošině Giara už v dávných dobách a předpokládá se, že jejich předky sem přivezli Kartaginci.
Ve druhé polovině 20. století s mechanizací v zemědělství poníci ztratili své původní uplatnění a byli chování povětšinou pro maso.
V 70. letech minulého století se začalo s intenzivním šlechtěním, které mělo plemeno zachtánit.
Do chovu se vybírali pouze typičtí jedinci. V současné době čítá populace asi 500 jedinců.
Výška:
125 až 135cm
Exteriér:
Hlava: delší, rovná
Krk: krátky, ale osvalený
Plece: širší
Kohoutek: plochý
Záď: široká, osvalená
Nohy: krátké, ale silné
Barvy: většinou tmavě hnědá
Povaha:
Nezavyslí, někdy panovační, ale když se o ně dobře staráte tak to jsou takový milášci :o*
Využití:
Poníci se využívají při tradiční hře "is insocadores" a jako jezdečtí poníci.

http://www.sardegna.cz/_data/1175444446.435.jpg

Irský tinker

21. března 2009 v 6:59 | Sissi

Původ a historie:

Původ irského tinkera není zcela jasný. Před nedávnem nebyl příliš znám ani v Evropě a nemá svou vlastní plemennou knihu. Na jeho vzniku se zřejmě podíleli shirové, clydesdalové, welsh cobové, fellský a daleský pony. Tito strakatí koně pocházejí z Irska, Anglie a Walesu. Ve své domovině jsou též nazýváni Backys, Irish Coloured Cob a Gypsies. Když se podíváme ve slovníku na význam slova tinker, zjistímem že je to dráteník a gypsies jsou cikáni. Obě slova jsou velice důležitá a osvětlují dávnou minulost těchto koní. Dráteníky totiž byli již od středověku právě irští cikáni a chudí kočovníci, kteří se zasloužili o vznik tinkerů. Tito lidé měli rádi vše pestré a barevné, proto nebylo divu, že si velice oblíbili strakaté koně. Šlechta ve středověku považovala strakoše za bezcenné a dokonce takto zbarvené jedince přenechávala zdarma cikánům. Za účelem vylepšení chovu se někdy pod rouškou tmy vydávali cikáni se svými klisnami na tajné výpravy do ohrad za dobrými hřebci a přilitím kvalitní krve se rodili stále lepší strakatí koně. Byli odchováváni velice tvrdě, své majitele vozili po celé zemi, zapřaženi v typických vozech a často museli vyžít jen z toho, co rostlo podél okrajů cest Cikáni však měli mnoho znalostí o ošetřování nemocných koní a věděli si rady i se zkaženými koňmi. Po vyléčení či nápravě je lacino - avšak se ziskem - prodávali. Během let se strakoši i jejich majitelé dostali do podvědomí lidí a když anglický král James II. vydal v roce 1685 povolení, které umožňovalo cikánům prodávat tyto koně, nastal čilý obchod. Velký koňský trh se konal v červnu (a dodnes koná) v Appleby, kde bývá na prodej kolem 4000 - 4500 koní a ceny se dnes pohybují mezi 1500 - 6000 librami. Další trh, kde se prodávají tinkeři, byste mohli navštívit koncem srpna v Ballyastle (Ulster), což je nejstarší koňský trh v Irsku, konaný již od počátku 15. století.

V době průmyslové revoluce (1880) začali cikáni vyměňovat tinkery za mohutnější tažné koně, kteří uvezli větší náklady. Strakoši se tak dostávali na okraj zájmu. Další velké změny přišly s 2. světovou válkou, tehdy si cikáni oblíbili jiné zbarvení a preferovali tygry (hermelíny). Dosáhnout tohoto zbarvení však bylo obtížné a tak se časem vrátili zpět ke koním s velkými skvrnami. Nejoblíbenšjší bylo zbarvení černobílé a hnědobílé, protože takovíto koně byli dobře viditelní v noci na silnicích. Skvrny pomáhaly i při identifikaci ukradených koní, protože byly jedinečné u každého koně.

Brzy i další lidé začali tinkery považovat za atraktivní a začalo se s nimi více obchodovat. Dnes můžeme hovořit o "tinkerboomu", strakoši jsou hromadně vykupováni a dováženi do Evropy, kde si už získali nejedno koňařské srdce.

Popis a charakteristika:

Kohoutková výška tinkerů se pohybuje mezi 135 - 158 cm, v současné době se chová v lehčím tažném typu a pony typu. Odborníci mají problém je přiřadit k určitému druhu - jejich výška je sice menší, tělesná stavba však odpovídá chladnokrevníkovi. Typickým znakem je černobílé nebo hnědobílé zbarvení, občas se vyskytnou i vraníci s odznaky. Mají bohatou hřívu, silně ožíněný a velmi dlouhý ocas a bohaté hedvábné rousy.

Tinker je velice odolný, ve své domovině je chován celoročně venku, dobře snáší volné ustájení a nemá aklimatizační problémy. Nejraději je ve společnosti jiných koní, protože má vyvinuté sociální cítění. Zajímavá je i jeho láska k vodě, pokouší se "vykoupat" i v malé kaluži. Srst není třeba příliš upravovat, při plísních kůže pomůže pravidelné mytí. Rousy se musí udržovat v čistotě denním kartáčováním. Před výstavou je třeba rousy umýt a vetřít do nich jemné piliny, které je vybělí a načechrají.
Povaha:

Povaha tinkera je velmi dobromyslná a rozvážná. Koně mají pevné nervy, ve vypjatých situacích však můžou být tvrdohlaví. Člověkem jsou snadno ovladatelní.

Využití a sport:

V Irsku je tinker vnímám jako hodnotný pracovní kůň, pro kterého zatím není ustanoven chovatelský řád. Dodnes tam existují "půjčovny koní", ve kterých Vám zapůjčí koně i s vozem a můžete prožít dovolenou jako kočovný cikán. V Evropě patří mezi "hobby - koně", tj. koně pro volný čas. Může chodit pod sedlem i v zápřeži a bývá využíván i pro hipoterapii.

Achaltekinský kůň

3. března 2009 v 15:09 | Sissi
PŮVOD: Původní domov Achaltekince se nachází v oázách Turkménie, ležících na sever od íránských hranic a na východ od kaspického moře. Největším střediskem chovu v naši době byla Komsolská farma v Ašchabádu, ale choval se také v hřebčíně Lugovsk v Kazachstánu, v Gudbenu v Dagestánu a v menší míře v Těrsku na severním Kavkaze. Achaltekinští koně se rovněž chovají na koňských farmách turkmenských klochozů a velmi často se kříží s jinými plemeny.
Achaltekinec je mezi koňmi naprostým unikátem, odolný vůdči velkému horku a vytrvalý jako arab a přitom je schopen překonávat velké vzdálenosti, při minimální spotřebě vody.
POUŽITÍ: Achaltekin dobře závodí a dokáže překonat velké vzdálenosti. V sooučestné době se z něj vyvinula ruskáverze sportovního koně, který se používá pro drezuru, skokové soutěže a cross-country.
CHARAKTERISTIKA: Podle západních požadavků není Achaltekinský kůň právě dokonalý. V kohoutku měří kolem 157cm, má často dlouhý hřbet s náznakem štěpení zádě a nemá ani dostatečně osvalené bérce, které si tak cení západní jezdci. Hrudní koš je často plochý, žebra málo klenutá, alezato má velmi dobře vivinuté hřbetní svalstvo. Hlavu, která upoutává svým tvarem i výazem, nese vysoko na dlouhém krku. Kůži má obzvláště tenkou a srst velmi jemnou, což je charakteristické pro pouštní koně. Zbarvení je hnědé,ryzé,nebo plavé s kovovým leskem. Nejvlastnějším rysem tohoto plemene, které ještě stále není na Západě dostatečně oceněno je hlava nesena nad úrovní rukou jezdce. Toto postavení hlavy (nad otěží) značně snižuje ovladatelnost koně. Dostihy mají turkmeni přímo v krvi. Dodnes chovají své svěřence zabalené do těžkých plštěných přikrývek, chránicích je roti chladu, i proti polednímu slunci, jež škodí zvířeti postrádajícímu podkožní tuk. Aby za všech okolností udrželi poždovanou kondici koně, krmí je dietně, potravou s vysokým obsahem býlkovin a malou dávkou objemného krmiva. Tradičním krmením jsou například granule ze sušené vojtěžky (pokud je k dispozici), hrudky z ovčího tuku,vajec, jemene a kvatlamu, smažených těstových placek. Pro dostihy se Achaltekinci chovali přikřížením plnokrevníka, což značně omezuje schopnost koně snášet neobyčejně velká vedra. Nyní se tato forma plemenitby změnila a chovatelé se vracejí k chovu čistých lýnií.
VZHLED:
Hlava:Jemně modelovaná hlava a dlouhý, tenčí, poměrně nízko nasazený krk se zvedají téměř kolmo nad plícemi, takže huba je nad úrovni kohoutku. Tento znak je vlastní pouze tomuto plemeni (tendence jeleního krku).
Plece: Plece jsou strmé a kohoutek neobyčejně vysoký.
Prsa: Prsa nejsou dostatečně široká, hrudník není zvlášť hluboký. Postoj předních končetin je úzký
Záď: Hřbet bývá často delší, je měkčí. Záď je svalnatá. Pánev je delší, dobře vázaná se hřbetem.
Zadní nohy: Bérce jsou dlouhé, zadní nohy mívají tendenci k šavlovitému postoji.


Velšský pony (Welsh pony)

14. února 2009 v 18:24 | Sissi
Velšský pony je v dnešní době chován ve čtyřech základních sekcích: Sekce A - velšský horský pony (welsh mountain pony), Sekce B - velšský pony (welsh pony), Sekce C - velšský pony v typu koba (welsh pony of cob type) a Sekce D - velšský kob (welsh cob). Pro jejich vysokou oblibu mezi chovateli byl ještě zaveden registr polokrevných velšanů - welsh part-bred, kde jsou zapisováni koně, kteří mají prokazateně min. 12,5% registrované velšské krve. Historicky nejstarší sekcí a vlastně základem pro všechny ostatní je velšský horský pony (tedy sekce A).
Původní domov Velšských horských pony byl v kopcích a údolích Walesu. Podmínky tam byly náročné, tvrdé zimy, chudá vegetace. Polodivoká stáda klisen a jejich hříbat chráněná jednotlivými hřebci se pohybovala v opuštěných krajích, lezla po kopcích, běhala po kamenech a spala ve sporé trávě pod stromy. Tento způsob existence utvářel během staletí velmi tvrdá a odolná zvířata, schopná přežít. Několikrát během historie byli tito koně ohroženi, například edikt panovníka Jindřícha VII, který nařizoval zabít všechny koně nižší než 15 pěstí (protože se nehodili pro armádu), velice snížil stavy. Přežila pouze zvířata ukrytá v nedostupných horách. V minulosti byli velští poníci používáni k mnoha účelům. Pracovali v dolech, soutěžili v lehké zápřeži, pomáhali na farmách a sloužili i jako koně poštovní. Jeden známý chovatel kdysi řekl: "Krev velšského horského ponyho v perfektním typu zlepší jakoukoli jinou rasu, do které bude přikřížena."

Moderní čistokrevný velšský horský pony je velmi krásný. Má ušlechtilé rysy, ve kterých je znát vliv arabských koní, aristokratické držení těla a fantastický pohyb. Je neuvěřitelně vytrvalý a houževnatý, s živým temperamentem, ale přitom vyrovnaný, vhodný jako společník pro děti i dospělé.
První zmínky o velšských kobech zaznamenáváme také hluboko v minulosti. Vznikali pravděpodobně křížením původních těžkých anglických koní s velšskými horskými pony. V historii se využívali jako jezdečtí i pracovní koně, z literatury se dozvídáme, že kobové byli vynikající skokani, tahouni, ale i plavci.
Welsh pony (sekce B) byli po mnoho století využíváni hlavně jako pracovní pony při každodenní práci v kopcích. Stále rostoucí poptávka po jezdeckých pony pro děti však vedla k jejich dalšímu zušlechtění. Novým přilitím východní krve byl vytvořen typ vyššího jezdeckého ponyho, vhodného k jezdeckému využití dětí, se zachováním velšského typu.
Dnešní welsh pony v typu cob odpovídá typově původním welsh pony, a také byl dříve zapisován jako sekce B. Tito welsh pony v typu cob vznikli většinou jako produkt křížení welsh moutntain pony a welsh cob, výjimečně s přilitím krve araba či A1/1.
Charakteristika:
Velšský pony je velmi ušlechtilý, harmonický pony čtvercového rámce s ušlechtilou arabskou hlavou, výše nasazeným, štíhlým krkem méně výrazným kohoutkem, pevným hřbetem, oblou, mírně skloněnou svalnatou zádí a vysoko nasazeným ohonem. Plec je delší a šikmá, hrudník dostatečně mohutný, fundament suchý, štíhlý, kopyta malá s dobrou rohovinou.

Dělí se na následující sekce:
-Welsh mountain pony - sekce A - do 122 cm

-Welsh pony - sekce B - 123 až 137 cm

-Welsh pony cob - sekce C - do 137 cm (mohutnější stavba těla)

-Welsh cob - sekce D - 138 cm a více


Velšský pony se vyznačuje živým temperamentem, pružným a vydatným pohybem a dobrým charakterem. Je odolný, vytrvalý, s tvrdou konstitucí, velmi dobrou krmitelností a s ohledem na velikost rámce vynikajícími skokovými schopnostmi.

Využití:
Velšský pony je vynikajícím koněm pro jezdecké využití a výcvik dětí. Temperament, pružný pohyb, ovladatelnost a dobrý charakter vytváří podmínky pro uplatnění v pony disciplinách jezdeckých soutěží drezurních i skokových. Velšští koně sekce C a zvláště D jsou úspěšně využíváni i v zápřahových sportovních disciplinách, jsou dobře použitelní u jako všestranný hospodářský kůň. S ohledem na mohutnou stavbu těla jsou koně sekce D vhodní i pro turistické ježdění dospělých jezdců.

Počet koní v ČR:
V sekcích velšských koní je v roce 2004 evidováno 58 hřebců a 240 plemenných klisen. Plemennou knihu vede Asociace Svazů chovatelů koní České republiky (http://www.aschk.cz).

Ukrajinský jezdecký kůň

9. února 2009 v 16:43 | Sissi



Původ a historie:

Toto plemeno se vyvinulo během druhé světové války jako výsledek křížení polokrevníků Nonius, Furioso a Gidran. Klisny těchto plemen připouštěli plnokrevníci, trakénští a hannoverští hřebci.

ZDROJ

Tarpan

3. února 2009 v 16:43 | Sissi
Tarpan patří společně se západním koněm a koněm Převalského k dřívějším historickým koním. Jak je to s nimi dnes? Nyní přežívá pouze kůň Převalského, západní kůň vyhynul, ale jeho krev koluje v těžkých chladnokrevných koních. Divoký tarpan bohužel také vyhynul. Ovšem jeho cesta historií byla dlouhá a strastiplná.

Tarpan žil asi před 40 000 lety (poslední doba ledová) ve střední a východní Evropě. Jeho tehdejším hlavním domovem byly rozsáhlé tundry a stepi. Rozlišujeme 2 formy tarpana, a to lesního a stepního. Lišili se od sebe stavbou těla a zbarvením. Lesní tarpan byl menší a většinou plavák, stepní tarpan se vyznačoval tmavošedou barvou.

Lesní a stepní tarpan
Lesní tarpani kdysi obývali rozlehlé oblasti Evropy. Lidé mladé jedince lovili na maso a staré ubíjeli. Lesních tarpanů ubývalo a od počátku novověku se stávali vzácnějšími. Nakonec zůstali pouze v Litvě a na severovýchodě Polska. Existují dohady, že poslední stádo těchto Tarpanů bylo rozpuštěno v letech 1812-1813. Tarpan stepní se vyskytoval v hojnějším počtu než tarpan lesní. Jejich existenční dráha byla poněkud delší a zmínka o posledním stepním tarpanovi je známá z data kolem roku 1918-1919.


1. Tarpan lesní
2. Tarpan stepní


Život stáda tarpanů
Každé stádo jako takové nebylo příliš početné. Kromě jednoho dospělého hřebce, to bylo ještě několik klisen a hříbat. Jakmile mladí hřebečci dospívali, vůdčí hřebec je ze stáda vyhnal a ti si později vytvořili své vlastní stádo. Když vůdčí hřebec zahynul, strhl se boj o jeho nástupnictví. Nejzdatnější jedinec pak "převzal žezlo" vůdčího hřebce, a ten musel dbát na poslušnost stáda. Velká opatrnost byla jednou z charakterových vlastností tarpana. Dávali přednost stepím s nízkým porostem (kvůli dobrému rozhledu) a k napajedlům se vydali teprve tehdy, když vůdčí hřebec zjistil, že nehrozí žádné nebezpečí. Ve stepích byla stáda tak dobře organizovaná, že se dokázala ubránit i útokům celé smečky vlků.

Nelehký lov
Ani lov stepního tarpana nebyl výjimkou. Stalo se, že se vůdčí hřebec dal do konfliktu s domácím hřebcem, z něhož většinou vyšel vítězně tarpan. Někdy se pak na jeho stranu přidaly klisny z domácího chovu, což se hospodářům nelíbilo. Nejčastěji byl tarpan loven lasem. Chytit ho nebylo ale vůbec jednoduché. Kůň byl bojácný, jen tak se nenechal chytit a spoutat. Když se tarpana přece jen podařilo chytit, uvázali jej ke kůlu a protože na to divocí koně nebyli zvyklí, trhali sebou, což vedlo k uškrcení či vytvoření si smrtelných zranění. Z toho vyšlo rozhodnutí pouštět koně do ohrad, aby se těmto nehodám předešlo. Ohrada musela být ovšem dost veliká, aby si koně mohli udržovat dostatečnou vzdálenost od lidí a díky tomu se necítili být v ohrožení.

Hříbata tarpanů odkojená domácí klisnou
Výhodnější bylo chytit hříbě, které ještě nemělo tolik zažitý život ve stepi, než zkušeného a staršího jedince. Hříběti byla poskytnuta kojná klisna, na kterou se upnulo a zvyklo si jak na ní, tak na lidi. Ale i přes tuto důvěru v jeho krvi bojácnost tarpana nadále zůstala. Díky těmto honům na divoké tarpany se jejich počet opět zmenšoval a od poloviny 19. století se stali vzácnými.

Krymský tarpan
Psal se rok 1854, kdy byl v Rachmanovské stepi v severním Krymu uloven hřebeček tarpana, kterého odkojila domácí klisna. Ve čtyřech letech přišel o schopnost rozmnožování - byl vykastrován. Následně v roce 1862 se stalo jeho domovem moskevské ZOO. Nepobyl zde příliš dlouho, protože už v roce 1863 byl předán do majetku Akademie věd v Sankt Peterburgu. Přesný popis tohoto konkrétního jedince bohužel není znám, a to z důvodů, že ani v moskevské ZOO ani v Akademii věd nebyly při předávání sepsány žádné protokoly. Velký znalec tarpanů J. N. Šatilov o něm píše, že byl tmavošedý se slabým pruhem na hřbetě a s velmi tmavým zbarvením nohou. Chyběli mu ale špičaté uši a postrádal světlé zbarvení spodiny těla. Tento krymský tarpan zahynul v roce 1868. Jeho ostatky můžeme doposud najít ve sbírkách zoologického ústavu Akademie věd v Sankt Peterburgu.

Chersonský tarpan
Stejně jako krymský tarpan byl i tento jedinec odkojen domácí klisnou. Divoká krev tarpana v něm ale bujně dřímala - kopal a kousal ostatní koně ze stáje. Na úkor toho byl neobyčejně rychlý a vytrvalý. J. N. Šatilovovi se podařilo získat tohoto koně pro moskevské ZOO. Sem byl dovezen v roce 1884. Nyní se předávací protokol napsal, a proto s přesností známe vzhled tohoto tarpana - v kohoutku měřil 136 cm, měl tmavošedé zbarvení, byl dobře vyvinutý a silný. Jeho hříva dosahovala délky téměř půl metru. Ohon měl zastřižený pod patním kloubem. Jeho uhynutí je datováno rokem 1887.

Konec divokého tarpana ve volnosti
Na jižní Ukrajině v roce 1879 měl statkář A. Durilin stádo svých domácích koní, které, jak bylo zvykem, na pastvině pobývalo po celý rok. Jakmile bylo stádo o samotě, přidávala se k nim klisna tarpana a pásla se se stádem. Byla velmi plachá a hlavně opatrná - neodpočinula si, nelehla si, neustále byla v pozoru. Během tří let se stávala krotší a přivykala si na lidi. Ve volnosti porodila dvě hříbata, jejichž otcem byl hřebec z domácího stáda. Ta byla časem chycena. Jednou klisna přišla sama až do stáje a byla tak zbavena své volnosti. To jí samozřejmě nebylo moc po chuti a patřičně to dávala najevo. V zajetí porodila dalšího potomka. V domnění, že ji bude k místu fixovat hříbě, byla vypuštěna na pastvinu. Klisna ovšem utekla. Později se vrátila pro hříbě a opět zmizela. Zahynula v roce 1879 na následky zlomeniny přední nohy. Tím se uzavřela kapitola nad divokými tarpany ve volnosti.

Nejposlednější z posledních
Klisna nebyla úplně posledním žijícím tarpanem jako takovým - zbyl ještě jeden v zajetí. Poslední byl totiž hřebec chovaný jako plemeník na statku Dubrovka ve stádě jedenácti kirgizských klisen. Vzhledem k jeho neobyčejnému vzrůstu padlo podezření, že není zcela čistokrevný. Hřebec pocházel pravděpodobně ze severní části Tavičské stepi. Přesné datum jeho úmrtí není známo, ví se jen, že se tak stalo v roce 1918 nebo 1919.

Charakteristika
Popis tarpana je debatovaná záležitost obestřena mnoha názory. Nejčastější teorií je, že v kohoutku měřil asi 130 - 135 cm. Co se hlavy týkalo, jevila se krátká, nos přímý, spodní čelist nízká, čelo ploché a uši krátké a špičaté. Přímý a úzký krk byl vysoko nasazený. Tělo nesly tenké nožky s vysokým úzkým kopytem. Hříva byla krátká a stojatá a vždy černá. Tělo pokrývala myškově šedá barva, spodina těla a okolí huby bylo světlejší. Na hřbetě neměl chybět úhoří pruh a na končetinách u zápěstního a hlenového kloubu se táhly příčné černé proužky.
Tarpanům se připisovala temperamentnost, rychlost a vytrvalost, nevybíravost v potravě a odolnost vůči chorobám a tuhé zimě.

Závěrem
Díky tomu, že se tarpan charakterově jevil jako zajímavý druh, v minulém století byla vyvinuta snaha Tarpana znovu vyšlechtit. Dokonalý výsledek se bohužel nepodařil zrealizovat. Nejblíže je k tomuto plemeni polský konik.

Shirský kůň

7. ledna 2009 v 19:49 | Sisinka
Shirský kůň je považován za nejlepšího tažného koně. V Británii je velmi populární a přinejmenším jeho početní stavy rostou. Své jméno dostal podle středoanglických hrabství (shires) Lincoln, Leicester, Stafford a Derby.

Historie chovu:
Plemeno je potomkem středověkého anglického velkého koně, tak zvaného vraníka (black). Během 16.a17. století bylo původní plemeno značně ovlivněno flanderskými koňmi. Ty byli dovezeni holandskými obchodníky, kteří v Anglii odvodňovali rašeliniště. Dalším prvkem byl živý fríský vraník. Shirský zakládající hřebec se jmenoval Packington Blind Horse. Byl zařazen v chovu v letech 1755-1770 v Ashby-de-la-Zouche a objevuje se v první plemenné knize, publikované v roce 1878. V roce 1884 byla English Cart Horse Society nahražena Společností shirského koně (Shre Horse Society) a označení shirský kůň bylo na světě.
Shirští koně jsou největšími koňmi na světě. Jsou známí zvláště z propagačních akcí anglického piva, ale občas je lze spatřit též pod sedlem, což je určitou reminiscencí na středověk, kdy se tito koně proslavili jako váleční rytířští koně. Shirští koně jsou výkonní a mají dobrý charakter.
O plemeni:
Vlastnosti:
Shirský kůň je známý svou obrovskou silou e je to pravděpodobně nejtěžší tahoun na světě. Plně dorostlý může vážit 1 016-1 219kg. Přes svou velikost a sílu je v zásadě jemný a snadno ovladatelný.
Původem: Velká Británie
Popis: Velký rámec, harmonická tělesná stavba, suchá hlava, specifický bohatý nárůst jemných rousů za zadních stranách holení, vzpřímené postavení těla; plec je velmi svalnatá a je poněkud méně šikmá než u clydesdalských koní; nejčastěji hnědák s bílýma nohama. Shirští koně rychle rostou a vyvíjejí se, a však nejsou tak dlouhověcí jako Clydesdalové.
Výška: Kolem 175 cm.

Skotský horský pony

4. ledna 2009 v 15:02 | Sisinka
http://www.cyberserver.cz/data/plemena-koni/highlandsky-pony_2.jpg
Skotský horský pony
Skotský horský neboli highlandský pony pochází ze severního pobřeží Skotska a ze Západních ostrovů (Hebrid). Je to prehistorické plemeno, i když v historické době jej ovlivnilo mnoho vnějších vlivů.
Předpokládá se, že ponyové žijící v severním Skotsku po skončení doby ledové jsou odvozeni od ponyho typu 2 spřízněného s koněm Převalského. Možná, že se křížili s ponym typu 1, který se podobá exmoorovi.
Kolem roku 1535 se velikost a kvalita plemene zlepšila, díky francouzským koním, mezi kterými byl i předek peršerona...
Plemeno má výškový limit 147 cm. V 19. století byli zejména ostrovní ponyové přibližně o 10,2 cm menší. Nynější velikost je následkem přikřížení clydesdalea čímž se měla získat mohutnější žvířata pro lesní práce.
Zbarvení - je rozmanité: bílé, tmavohnědé, vrané, ,,primitivní" plavé s úhořím pruhem a zehrování nohou a také nápadně tmavé neboli ,,krevelově " ryzé se stříbrnou hřívou a ohonem.
Hlava - je jemná a zúžená, nosní část hlavy je kratší.
Zadní nohy - jsou korektní a ocas je na zádi výše nasazen.
http://data.mojezoo.cz/ir/mojezoo/images/Gallery2Module/EncyclopediaModule/Races/konicci.cz/00/00/00/77/highland-pony-igallery-image0000081.igallery.image0000001--640x480--logo--server-koniccicz.jpg

Rýnský chladnokrevník

4. ledna 2009 v 14:52 | Sisinka
Název plemene: Rýnský chladnokrevník

Původ: Německo
Typ: chladnokrevník
KVH: 160 - 170 cm
Barvy: hnědák, ryzák
Rýnský chladnokrevník

Historie
Plemeno vzniklo v 19. století v Německo. Jeho předky jsou belgičtí, ardenští, clydesdalští, buloňští chladnokrevníci a percheroni. Téměř ihned se stalo velmi populární a rozšířilo se po celé zemi. Vzniklo mnoho různých linií a mnoha různými názvy, proto například německý chladnokrevník, rýnsko-belgický dolnosaský tažný kůň nebo rýnsko-vestfálský chladnokrevník značí jedno a to stejné plemeno. Mechanizace však tyto koně vytlačila a dnes jsou tito koně velmi vzácní.
Povaha
Rýnský chladnokrevník je silný, vytrvalý a tvrdý kůň. Je poslušný, dobře ovladatelný s příjemnou povahou.

Konstituce
Hlava je menší, krk je silný, klenutý, s výrazným hřebenem. Hrudník je hluboký, hřbet krátká, pevný a rovný, záď mohutně svalnatá a skloněná. Končetiny jsou kratší, silné s krátkými rousy a tvrdými kopyty.
Srst je hnědá nebo ryzá, v kohoutku dorůstají 160 - 170 cm.

Využití
Dříve to byl velmi oblíbený tažný kůň, dnes jako většina chladnokrevníků využití nemá. Jeho počty velmi poklesly a rýnský chladnokrevník je na pokraji vyhynutí.





















Kůň Převalského (Przewalského)

3. ledna 2009 v 19:24 | Sisinka
Poslední divoký kůň-kertag, snad ještě žije v pustinách Mongolska, v poušti Gobi a v pohraničních horách severní Číny. Ještě před tisíci lety se vyskytoval v celém stepním pásmu východní a střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale hlavně pastevci, kteří potřebovali vodu a pastvu pro vlastní stáda. Divoký kůň byl již před desítkami tisíc let lovnou zvěří pračlověka, který zanechal jeho portréty na stěnách jeskyní. Ovšem portréty "převaláků" z západoevropských nalezišť patří podle názoru odborníků velmi podobnému, na konci doby ledové vyhynulému koni sprašovému (E. germanicius).
A takhle se tu náš rod pase už hóóódně dlouho.
Kůň Převalského je robustní, 125-145 cm vysoký, s nápadně velkou hlavou. V letní srsti je tmavě plavý až červenohnědý, v zimě mnohem světlejší. o hřbetě se mu táhne černý "úhoří pruh". Nohy, krátká stojatá hříva a ocas jsou tmavé až černé, zebrování na nohách není pravidlem. Dlouhé žíně jsou jen po stranách ocasu, ne dokola jako u domácích koní. Zimní srst je nápadně dlouhá a hustá, na nohách prodloužená v malý rous, na lících u hřebců licousy. Pouštní typy kertaga byly drobné, zvířata z chladných hor byla vyšší, silnější a měla i odlišnou barvu. Kertagové žijí v rodinných skupinách, tabunech, ovládaných jedním dospělým hřebcem. Hřebec stádo chrání, vůdčí roly má nejstarší klisna. Tabuny se pak volně sdružují do větších stád. Koně mají své domovské území, které značkují trusem a močí. Kůň Převalského byl vyhuben, nepatrné zbytky žijí skrytě. O záchranu druhu se postaraly zoologické zahrady a ochranáři, kteří nyní usilují o vysazení kertaga zpět do přírody v Mongolsku.

Orlovský klusák

3. ledna 2009 v 19:19 | Sisinka
Popis
Ještě dnes je na území bývalého SSSR chována spousta koní pro potřeby zemědělství a dopravy. Zejména ve východních oblastech jsou koně pro hospodářství stejně důležití jako kdysi v počátcích rozvoje mongolské říše. Chová se zde mnoho koní, kteří byli vyšlechtěni v hřebčínech pro zvláštní účely, nebo sloužili k reprezentaci bohaté vrstvy. Orlovský klusák je jedno z nejstarších a nejpopulárnějších plemen v Rusku. Vznikl v 18. století jako lehký tažný kůň a současně jako kůň sportovní.

Původ a historie:

Orlovského klusáka vyšlechtil kníže Alexej Grigorjevič Orlov (1737 - 1808) ve svém orlovském hřebčíně u Moskvy zhruba kolem roku 1780 připářením bílého arabského hřebce Smetanky, získaného od tureckého sultána, k nejlepším dánským, holandským, meklenburským a arabským klisnám. V roce 1788 umístil všechna zvířata do svého nově založeného hřebčína Chrenovoje ve voroněžském kraji, kde pokračoval ve vývoji plemene za pomoci svého správce V.I.Šiškina. Brzy se ukázalo, že nejlepších výsledků dosahují kříženci araba s dánskými a holandskými klisnami (ty měly podíl španělské krve). Z této kombinace vzešel zakládající hřebec orlovského klusáka - bělouš Bars I. Narodil se v roce 1784 a byl to vnuk Smetanky a syn Polkana I, jehož matka byla dánská klisna. Polkan byl jeden z pěti potomků Smetanky. Polkana zkřížili s velkou holandskou klisnou s dobrou kostrou a mohutným svalstvem, která měla nezbytný uvolněný pohyb a energický klus. Tyto vlastnosti Bars I zdědil.
Bars I připouštěl klisny různých plemen, které sám měl v rodokmenu: arabky, holandské a dánské klisny i kříženky arabů s meklenburgy. Další strategií bylo použití příbuzenské plemenitby, a to na potomky jeho synů. Prakticky všichni čistokrevní orlovští klusáci jsou spřízněni s Barsem.
Systematický trénink a stupňující se snaha o zvýšení rychlosti v Moskvě vyústily v roce 1834 zkouškami výkonnosti - rychlosti. Z tohoto důvodu byl orlovský klusák poněkud zatlačen americkým klusákem. Proto byl vyšlechtěn rychlejší ruský klusák, výsledek křížení amerických klusáků s orlovskými. Mezi lety 1890 a 1917 bylo do Ruska dovezeno 156 hřebců a 220 klisen amerického klusáka. Po skončení 1. světové války došlo k dalšímu příbuzenskému křížení orlovských klusáků. Ve 30. letech minulého století byli opět užíváni kříženci amerického klusáka a teprve v roce 1949 byl ruský klusák uznán jako plemeno a ze závodišť vytlačil orlovského klusáka, tradiční a ustálené plemeno.

Popis a charakteristika:
Orlovský klusák je houževnatý a tvarově dokonalý kůň. Je dostatečně velký, hřebci v kohoutku měří asi 162,5 cm, klisny 155,5 cm. Proporce orlovského klusáka jsou vynikající. Malá hlava sice není příliš ušlechtilá, ale u některých jedinců je pěkná. Krk je charakteristicky dlouhý, labutí, vysoko nasazený. Kohoutek je úměrně vysoký. Hřbet je delší, jak bývá u klusáků zvykem, ale bedra jsou svalnatá a kříže široké a mohutné. Standard plemene požaduje délku těla od ramenního kloubu po výběžek sedací kosti 163 cm a obvod hrudníku 183 cm. Nohy jsou dostatečně silné, kostnaté, dobře stavěné a korektní. Hůře stavění koně mají někdy příliš dlouhé nohy, ti lepší však při tom mají dostatečnou hloubku hrudníku. Někdy se projevuje slabost šlach. Toto vše je dědictví po holandských klisnách. Zvětšila se výška na úkor končetin a výsledkem byly dlouhé a slabé holenní kosti. Obvod holeně by neměl byt menší než 20 cm. Zadní nohy a hlezna jsou silná a schopná vyvíjet mohutný odraz. Ocas je nasazen vysoko na poměrně krátké zádi. Za pohybu jej kůň nese vysoko. Převládající barva, která je výsledkem arabského vlivu, je bílá. Černá a hnědá jsou také běžné, ale ryzáci jsou vzácní.
Plemeno má pět základních typů. Jednotlivé typy jsou proměnlivé, podle toho, ze kterého hřebčína koně pocházejí. Nejlepší a nejtypičtější jsou z Chrenovoje. Ostatní např. koně z Permu na Urale, mají méně ušlechtilý vzhled, kdežto typy z Tuly a z Dubrova jsou těžší a svou tělesnou stavbou se blíží spíše tažným koním. Užitečné křížení s jinými plemeny pak přináší širokou paletu zvířat vhodných k nejrůznějším účelům, což je součást chovného programu orlovského klusáka.
V předrevolučním Rusku se orlovský klusák choval asi ve třech tisících hřebčínech a stanicích a ještě dnes je na území bývalého SSSR pravděpodobně více než 30 000 čistokrevných orlovských klusáků.

Využití:

Současný orlov je zlepšený jako dostihový klusák. Důraz se klade na odpovídající výšku a elegantní tělesnou stavbu s dobrými končetinami. Také výkonnost je zlepšena. V minulých letech se výrazně zasloužil o zlepšení jiných plemen. V této roli se uplatňoval silný vliv především na ruská plemena. Přispěl k vývoji donského a terského koně, ruského klusáka a některých těžkých plemen. Těžší typy orlovských klusáků ze zapřahají do ruské trojky. Jsou zapřaženi tři koně vedle sebe. Prostřední kůň, koreň, kluše, postranní, příslušně vyvázaní, musí cválat, aby s ním udrželi tempo. Vycvičit koně do ruské trojky je velmi náročné.

Norský kůň

7. prosince 2008 v 12:00 | Sisinka
Toto norské plemeno se původně nazývalo vest fjord, protože pochází ze západních oblastí Norska. Vyznačujících se malebnými krajinnými útvary fjordy. Říká se mu také fjordling nebo fjordský pony. Při křížení s jinými plemeny se původní název zachovává, takže například u nás se choval fjordhucul.



Původ:



Fjordling je původní skandinávské plemeno, velmi starobylé a je považován za jednoho z nejčistších potomků Tarzana v Evropě. Jsou proto dobré důvody jak v anatomické stavbě tak ve zbarvení. Má totiž typické zbarvení s černým úhořím pruhem na hřbetu a často se zebrováním na nohách. Jeho profil je však poněkud rovnější než profil Tarpana, takže někteří autoři se domnívají, že v něm koluje i krev dnes již vymřelých koní z konce doby ledové.

Historie:



Původ flordlinga sahá velmi hluboko. Doklady o jeho chovu máme již z dob vikingských z konce 10. století n. l. Z té doby se zachovaly četné obrazy i zprávy a fjordlingové figurují na slavných runových kamenech. S Vikingy se toto plemeno také dostalo na Island, do Velké Británie, zejména na ostrovy a do Skotska, a vydatně ovlivnilo tamní plemena. Nesporně se dostal i do Západní Evropy a dodnes je tam velmi oblíbený pro své efektivní zbarvení. Dlouhá historie fjordlinga se projevuje i v tom, že je ušlechtilejší a vyrovnanější než, než jiná starobylá severská plemena.

Charakteristika:



Fjordský kůň má dodnes mnohé znaky ponyho, i když je vyšší. Má poměrně krátké nohy, obdelníkový formát a širokou hlavu. Poněkud příliš mohutné žuchvy jsou dány jak původem tak způsobem života. Je to velmi ustálené, starobylé plemeno s vynikajícími vlastnostmi, především pevným zdravím, otužilostí a velkým výkonem. Je to vskutku univerzální plemeno, které si zasluhuje oblibu, již se těší ve své vlasti a kterou získává i v jiných evropských zemí.


Popis:



Dnešní fjordling je poměrně vyšší než jeho předkové výška kolísá od 132 do 145cm délka 140-150cm. Hlava je úhledná, poněkud těžší, s rovným profilem, mírně šikmýma očima a mléčnou hubou. Krátký svalnatý krk má zejména u hřebců malý hřeben, kohoutek je nevýrazný. Trup je oblý s širokými prsy, mohutnou svalnatou plecí a dobře klenutými žebry. Hřbet je rovný, záď silná, svalnatá nikoli spáditá. Vynikající jsou krátké silné nohy s kratičkými rousy na spěnkách a velmi tvrdými kopyty. Typické je plavé zbarvení s výraznými znaky primitivních koní. Základní barva může přecházet od krémové po sytě žlutou. Znaky jsou vždycky černé. Typické je zbarvení hřívy, která je uprostřed černá a po stranách stříbrná, ovšem rozdíl od divokých koní dlouhá. Proto se nakrátko přistřihuje, a to stupňovitě, aby zbarvení vyniklo. Také žíně v ocasu jsou smíšené, ve středu černé a po stranách bílé. Na končetinách se vždy projevuje černá barva, mnohdy s náznaky zebrování, kopyta musí být vždy černá. Robustnímu vzhledu odpovídá velká síla, výkonnost a vytrvalost.

Povaha:



Fjiordling je velice výkonný kůň inteligentní, odvážný a poněkud svéhlavý. Zejména hřebci jsou skutečnými osobnostmi a Vikingové v minulosti pořádali zápasy koní, které probíhaly velmi tvrdě a často končili smrtí jednoho ze soupeřů. Ve vikingské době to byla nejoblíbenější zábava. Souboj nezřídka končil smrtí poraženého. Tyto zápasy nebyly samoúčelné, ale ověřovali kvalitu chovných hřebců. Moderní fjordling je univerzální kůň, který zvládne každou práci a naučí se mnoha poměrně složitým akcím, i když rozhodně není poddajný. Je to zvíře samostatné, které obstojí i na horských statcích a vystačí s velmi skromnou pastvou, má výborný orientační smysl a neleká se přírodních překážek. Klisny často odchovávají hříbata.

Využití:



Norský kůň patřil k předním oporám v zemědělství v hornatých oblastech Norska i v přímořském pásů kolem fjordů, po nichž má jméno. Dodnes pracuje v zemědělství a osvědčil se i v lesnictví při přibližování dřeva, ani ne tak ve své vlasti, jako v jiných částích Evropy. Díky své obratnosti a vynalézavosti se uplatňuje v nejtěžším terénu, i když samozřejmě nemá dostatek hmoty k zvládnutí těžkých a rozměrných kmenů. Fjordling vždy sloužil jako jezdecký kůň, za Vikingů dokonce válečný. Dosud je jako jízdní zvíře oblíben, i když má poněkud drobivý, tvrdý klus. Dnes se již málo užívá v zápřeži, našel však uplatnění ve vozatajských soutěžích, v nichž předčí obratností jiná plemena, a ve své vlasti je dnes oblíben zejména pro vytrvalostní jízdy, neboť je mimořádně zdatný a odvážný. Jeho efektivní vzhled přispěl k tomu, že nevyváží z Norska do ostatních zemí Evropy i do Severní Ameriky. U nás se choval pro lesnické účely a byl křížen s huculek. Fjordhucul byk vynikající pro práci v těžkém terénu, do českých lesů je však poněkud lehký.

Morgan

5. prosince 2008 v 13:30 | Sisinka
Původ: USA
Typ: teplokrevník
KVH: 145 - 155 cm
Barvy: bělouš, hnědák, ryzák, vraník, plavák, palomino
http://www.horses-and-horse-information.com/images/morgan.jpg

Historie
Morgan má velmi zajímavou historii. Jeho předek je jediný hřebec neznámého původu Figur, později přejmenován na Justin Morgan. Tento hřebec měl v sobě krev anglického a arabského plnokrevníka, fríského koně a welšského koba. Měl velmi výrazné rysy, které předával všem svým potomkům a založil tak nové plemeno jménem morgan. Narodil se roku 1793 ve Springfieldu, měřil pouhých 140 cm, ale vyhrál všechny jezdecké i vozatajské soutěže, na které přišel.


Povaha
Morgan je velmi energické zvíře, je silný a vytrvalý. Někdy však bývá tvrdohlavý a potřebuje důkladný výcvik. Je také inteligentní a odvážný.

Konstituce
Hlava je atraktivní, krk je svalnatý a mírně klenutý. Hrudník je široký, hřbet je krátký. Záď je rovná s vysoko nasazeným ocasem. Končetiny jsou pevné s nevýraznými klouby a dobrými kopyty.
Morgani mají charakteristický postoj se zadními končetinami daleko za tělem.
Srst může mít kteroukoli barvu kromě strakaté. V kohoutku dorůstají 145 - 155 cm.

Využití
Morgan je oblíbený rekreační kůň v USA. Je používán i v zápřeži a jezdeckých soutěžích. Využívá se také v chovu jiných plemen.

Landéský pony

29. listopadu 2008 v 7:54 | Sisinka
Landais je původní polodivoký poník žijící v hustě zalesněné oblasti Landes, na jih od Bordeaux podél Stříbrného pobřeží k Biarritzu a k bariéře Pyrenejí. Předpokládá se, že je potomkem tarpana a totéž platí i o větším typu, kterému se obyčejně říká Barthais a který si hledá lepší pastvu na planinách Chalosse.
VLIVY
V 19. stol. byla mezi landéské poníky zavedena arabská krev a znovu v roce 1913, kdy v oblasti žilo asi 2000 koní. Po druhé světové válve byla landéský pony blízký vyhynutí, nebylo tu víc než 150 kusů. A odvrátili nebezpečí příliš úzké příbuzenské plemenitby, nadšení chovatelé křížili hřebce welšeské sekce B, silně ovlivněné arabem.
Vytvořené francouzského klubu chovatelů poníků na počátku 70. let našeho století podpořil chov landéských poníků jako vhodných koní pro děti. Plemeno se stalo základem francouzského jezdeckého ponyho (Poney francaise de selle), který se, jak doufají, stane časem ryvalem svého britského protějšku.
Současný landéský pony je lepší kvality, připomíná araba a držením úhledných uší velšská plemena. Zůstal však otužilí a snado se přizpůsobuje libovolným teplotám. Je nenáročný a skromný, učenlivý a inteligentní.
Barthais, větší typ landéského koně, žijící v oblasti rozvětvených přítoků řeky Adour, nebyl pro chovatele tak lákavý. Díky tomu so uchoval původí typ, zejména hrubší hlavu.

Kladrubský kůň

17. listopadu 2008 v 7:06 | Sisinka
Původ - Česká republika
Hůlková výška - Průměrná váška tohoto koně je 1,65 až 1,75 m, ale někteří jedinci dosahují výšky až 1,80 m.
Zbarvení - Kladrubští koně jsou vraníci neebo bělouši.
Charakter - Kladrubští koně mají přátelskou a klidnou povahu, ale projevují temperament a ohnivost, pokud se to od nich žádá.
Exteriér - Kladrubský kůň má španělské a neapolské předky, po kterých zdědil dlouhou a typicky klabonosou hlavu. Krk je vysoko nasazený, hřbet bývá měkký s nevýrazným kohoutkem. Záď je široká a krátká, s vysoko neseným ocasem. Silné nohy jsou zakončeny velkými a pevnými kopyty.
Možnost využití - V dobách habsburské monarchie byli bělouši chovaní v hřebčíně v Kladrubech nad Labem používáni jako elegantní galakarosiéři u císařského dvora. Vraníci se používali pro pohřební účely a zapřahali se do kočárů vysokých církevních hodnostářů. Kladrubský kůň je však také příjemný jezdecký kůň. Dnes se tento kůň stále více používá pro vazatajský sport.
Chody - Chody jsou málo prostorné, ale velmi vznosné s vysokou akcí. Majestátný a vznosný pohyb nejlépe vaniká v klusu. Cval bývá poněkud těžkopádný.
Zajímavosti - V roce 1572 určil císař Maxmilián II. Kladruby nad Labem jako místo pro chov elegantních kočárových koní. Jeho syn Rudolf II. zde poději založil oficiální dvorní hřebčín. Dnes je chov běloušů a vraníků rozdělen. Chov běloušů najdeme v Kladrubech a chov vraníků je ve Slatiňanech. Kledrubští koně dlouho dospívají. Zato však vadrží v kondici až do vysokého věku.

Generalissimus Paluba XL

Jutský chladnokrevník

14. listopadu 2008 v 17:44 | Sisinka
Jutský chladnokrevník

Pochází z Dánska. Jeho předkové jsou známi už z vikingských dob. Dochovalo se zobrazení dánských nájezdníků jedoucích na koních vzhledem velmi podobných současným jutlandům. Ve středověku sloužili jutlandi jako váleční koně. Byli dostatečně silní, aby mohli nést bojovníka v plně zbroji, a dost odolní, aby vydrželi všechny strasti válečného tažení. Bohužel dosti často také sloužili svým pánům jako chodící zásobárna masa. Vikingové měli ke koním podstatně pragmatičtější vztah a neuctívali je tak jako třeba franští nebo normanští rytíři.
Moderní jutland je statný, aktivní, vytrvalý a velmi ochotný pracovní kůň. V současné době se už jen zřídka využívá v zemědělství, zato však je často používán k tahu, z reklamních důvodů ve velkých městech a jako atrakce na přehlídkách a jezdeckých dnech. Můžeme jej spatřit např. v ulicích Kodaně, jak táhne pivovarský valník naložený sudy s pivem. Jutský chladnokrevník se vyskytuje především jako tmavý ryzák s plavou hřívou a ohonem. Jeho výška dosahuje 157-163 cm.
 
 

Reklama